Ke své smůle jsem to to tentokrát promarodil. Místo bunkrování s touhle bezva partou jsem víkend strávil v posteli a mohl jen v duchu vzpomínat na místa, která jsme už před lety prošli a která utkvěla v paměti. Aspoň že mi kamarádi poslali fotopozdravy :-) Tak trochu jsem se bál, aby mi tam před objektivy mladých, perspektivních… a hlavně pohotových fotografů (s moderní technikou ;-) plantážníci nezvlčeli, nedošli třeba ke zcela milnému názoru, že se mohou dle libosti hýbat, netvářit se přirozeně, při jakékoli činnosti se nedívat do aparátu, sem tam neukázat rukou do dáli apod. A úplně nejhůř by bylo, kdyby zjistili, že to jde i beze mě. No uvidíme, jak to bude příště :-)
Ahoj, záda, ramena a nohy přestaly bolet a v hlavě a srdci zústal ten nikdy neomrzující pocit sounáležitosti i hrdosti na partu skvělých kamarádů ,přátel a pohodových lidí , kteří zvládnou i Aladinovy vzdálenosti s plnou výbavou na zádech.
- v týdnu nejistý zdravotní stav, na rozdíl od Jessieho ve čtvrtek zlepšení, takže jedu
- na pátek si chci vzít dovolenou, abych měl jednou čas pořádně se zabalit, ale šéf je proti, máme dost práce, tak tedy jen půlden
- radost z toho, že místo obvyklé hodiny budu mít tentokrát tři bere za své v okamžiku, kdy zjistím, že spacák není na obvyklém místě (zapomněl jsem ho někde, nepůjčil si ho Maty..?). Po dvaceti minutách ho konečně nalézám v úložném prostoru postele, ale čas neúprosně běží...
- Pavla mě odváží na sraz, cestou dokupuji dvě petky vody, na které jsem předtím v krámě zapomněl, takže máme nakonec jen deset minut zpoždění...
- kupodivu ještě pět minut čekáme na vozidlo s dalšími členy výpravy, tak rychle naložit bágl, jedno účastnické foto a vyrážíme
- během následujících dnů zjišťuji, že jsem zapomněl: prášky, vařič, toaleťák, čelovku, polštářek...
- dále viz popis Aladina a Kuldy, mohu podepsat, že jsme strávili pohodový víkend v krásném kraji a milé společnosti
- nakonec poděkování: Jessimu za zapůjčenou celtu (a zejména za anabázi se švagrem a žebříkem...), Boobovi za spolupráci při budování příbytků, Aladinovi s Milanem za obětavou přípravu a realizaci spedice celé výpravy, reportérům za obsáhlou fotodokumentaci a všem za pohodovou společnost
- příště zas...
No ono to není tak daleko od pravdy. Kdysi nám říkali, že generace je 21 let.
Vlastíkovi bude 59 a Dobimu bylo 19 což je 40, takže co si budeme namlouvat. Ale stačili jsme těm mlaďochům a je to myslím taky s dědkama bavilo. Takže o nic nejde :-))