Hlavní stránka

Jessieho skautský archiv
 

archiv Železného kruhu

TOPlist

Založeno 1. května 2007.

Sraz Kvíčaláků, 12. července 2008

A0082ax.jpgPsát článek o akci, které se osobně zúčastnilo 120 našinců, je v podstatě nebetyčná drzost. Ale na druhé straně také velká výzva. A výzvy – ty já rád ;-) Takže zkusme to. Vše podstatné, jako kdo, kdy, proč, jak..., bylo popsáno v předchozím článku – pozvánce na akci. Proto jen velmi stručně. Letošní léto je čtyřicátou sezónou táboření na naší táborové základně Kvíčalka. Toto kulaťoučké výročí přímo vybízelo k „oprášení“ staršího nápadu na uspořádání srazu Kvíčaláků, tedy těch, kteří někdy alespoň jednou na Kvíčalce tábořili, ale také – a to je podstatné – dodnes se k tomu hrdě hlásí. Kvíčalka už totiž dávno není jen místem k letnímu táboření; pro ty, kdo to tak mohou a chtějí cítit, je už dlouho spíše symbolem a jedním z mála pevných bodů v bláznivém světě. A kdo by nechtěl aspoň jednou za čas zakotvit v klidném přístavu, poklábosit s podobně „potrefenými“ bytostmi, zazpívat spoustu bláhových písní, nasát důvěrně známou atmosféru a zavzpomínat na „staré dobré časy“? Řekli jsme si, že všem, co o to budou stát, tu možnost dáme.

A0082bx.jpgŘekne se vždy snáze, než se pak vykoná :-)  Ze začátku to vypadalo velmi snadno. Najdeme vhodný termín a ... už to nebylo jednoduché. Nakonec si ale troufám říci, že zvolená „škvíra“ mezi dvěma tábory byla dobrá volba, i když pro lidi, nějak v těch táborech zainteresované, to nebylo právě jednoduché. Ale pro všechny ostatní tu byl postavený, dobře vypadající a zázemí poskytující tábor. Pokud bude nějaké „příště“, řešil bych to stejně. Dalším „oříškem“ bylo uvědomění potenciálních účastníků o akci. Systém „lavina“, tj. já o tom řeknu kamarádovi, na kterého mám kontakt, ten zase svým kamarádům atd., je sice velmi jednoduchý, ale ten, kdo ho spouští, nemá tušení, kam a zda vůbec informace dorazila. To byl jeden z důvodů, proč jsme účastníky (ne)nápadně „tlačili“ do registrace přes internet. Plánujte občerstvení, spaní, parkovaní, účastnické kartičky, ..., když se odhady pohybují někde mezi 100 až 200 účastníky. Atd. atd. – ve finále to prostě nebyla úplná legrace a došlo i na neoblíbené „tlačení na pilu“. Ale zase - bylo to pro dobrou věc a to se odpouští, ne? „Vše pro frontu, vše pro vítězství!“ Ostatně byly i chvíle úsměvné, třeba když jsme s Lenkou (a jistě i jiní) jako „agenti s teplou vodou“ celé jaro nosili preventivně při sobě pozvánky na sraz a kdo nás potkal na ulici, už z dálky křičel, že on už ví a pozvánku už taky má :o)

A0082cx.jpgKonečně nadešel den D. Všeobecné očekávání dosáhlo vrcholu. Kolik lidí přijde? Nezapomněli jsme na někoho nebo na něco? Nebude pršet? Když ano, vejdeme se pod střechu? Jaká bude atmosféra? Bude to fajn? Dají se lidi bez ohledu na generace dohromady? Spousta otázek a málo odpovědí. Nezbývá než sám sebe i jiné utěšovat tím, že na Kvíčalce to prostě MUSÍ dopadnout dobře. „Servis-tým“ kolem Darziho funguje už od pátku. V poledne zřizujeme „recepci“ a to už přicházejí první návštěvníci. Nejprve jednotlivě a po 14. hodině ve skupinkách a houfech. Úžasná atmosféra (a pro mě zlomový moment, kdy jsem uvěřil, že to nemůže dopadnout jinak než dobře)! Toho vítání se, divení, (ne)poznávání se..., vždyť někteří tu opravdu nebyli desítky let! První debatní kroužky, otázky a „hlášky“ pršící ze všech stran, nesmělé úsměvy i hurónský smích – krásné momenty snadno vyvažující trochu starostí! 

A0082dx.jpgOdpolední slavnostní nástup účastníků se vztyčením vlajky. Jak se k tomu lidi postaví, vezmou to? S pocitem zadostiučinění a hrdosti pozoruji, jak se všichni naprosto přirozeně řadí na náměstíčku, jak bývali zvyklí a potom se na pokyn přeskupují do „nadčasových“ družin. Třeba u Pomněnek, kterých bylo nejvíc, to bylo obzvláště markantní – čtyři generace stály svorně v jedné lajně. Nebo přítomnost těch nejstarších z nás: Pepy Stloukala, Květy Weissarové, Františka Slánského... nedivím se Darzimu, že nechtěl mluvit. Já kdybych nemusel, mlčel bych raději taky. Těžko se v takové atmosféře hledají smysluplná slova... ještě, že se vždycky najdou „týpci“, jako třeba Čičák, kteří věc rádi pomohou odlehčit  :o) Na nástupu byla prostě úžasná atmosféra. Mrzí mě jen to, že v návalu emocí a organizování jsem zapomněl na nápad, aby přítomné družiny přednesly své pokřiky. I to by jistě mělo „grády“! Tak třeba příště.

A0082ex.jpgDalším bodem programu byla přednáška Jirky Šmerala o (pre)historii Kvíčalky, tedy hlavně o období před rokem 1968, kdy Kvíčalku „znovuobjevili“ moravskotřebovští skauti. Že Jirka vypráví zajímavě, jsem samozřejmě věděl, ale že dokáže zaujmout prakticky všechny na srazu přítomné, s tím jsem (a myslím, že ani on :-) nepočítal. Pěkně nám popsal, jak to na Kvíčalce v 1. pol. 20. století vypadalo a navíc se ukázalo, že František Slánský opatruje dvě fotografie z roku 1964, které do otázky rozmístění původních zděných budov v areálu Kvíčalky konečně vnášejí jasno. Jirkovi i jeho pozornému obecenstvu patří za přednášku určitě dík.

A0082fx.jpgPřišel čas také trochu rozhýbat těla. Zorganizování fotbalového mače se velmi svědomitě ujal „sporťák“ Martin. Už při příchodu se pochlubil profesionálním vybavením a je fakt, že na kvíčalovském hřišti jsem hrát lidi oblečené do rozlišovacích reflexních vestiček ještě neviděl a to už také cosi pamatuji. Být zlým jazykem, řekl bych, že vybavení bylo tentokrát lepší než předváděná hra ;-)  Je však pravda, že plynulosti hry příliš neprospívala absence „šprdlení“ na straně směrem k Bahňáku. Asi v půl šesté nás všechny, včetně nadšených fotbalistů, zahnal vydatný déšť pod střechu kuchyně a jídelny. Sice začalo být poněkud těsněji, ale na druhé straně byl konečně čas na „pokec“, prohlížení fotek a kronik, Karlův gulášek a první zpívání s kytarou. Takový správný malý Babylon – ze všech stran útržky rozhovorů, šum, smích, zpěv... očividně zábava v plném proudu. Neměl jsem srdce do toho zasahovat, i když dle plánu byly na řadě „Kvíčalovské příběhy, pověsti a mýty“. Nakonec – v čem by to vlastně bylo jiné? Příběhy a mýty byly slyšet ze všech stran ;-) Snad jen ti, co se těšili, že se konečně dozví, jak to vlastně bylo třeba s pověstnými kvíčalovskými sovami, si ještě budou muset nějaký čas počkat. Život holt dostal přednost před legendou. 

Po sedmé konečně přestalo pršet. Přicházeli další a další Kvíčaláci, kteří z různých důvodů museli načasovat svůj příchod až na večer. Další staronové tváře, další vítání... seznam nakonec vykázal 120 účastníků, nepočítaje „občanské“ rodinné příslušníky. A to je myslím na první takový podnik a hodně volný způsob organizace velmi pěkný počet. Z mnoha, kteří večer přišli, bych jmenoval alespoň Karla Metyše, prvního vedoucího střediska po roce 1968. V prvotním plánování jsme uvažovali i o neformální soutěži „kdo přijel z větší dálky“. Ještě že jsme to ani nezkusili! Já bych to tedy hodnotit nechtěl. První příčka by asi byla jasná, Veronika Mazalová přijela až z Anglie. Ale další a bez počítače?! Nevím, nevím. Jen jedno je jisté – největším „vysavačem“ Kvíčaláků je jednoznačně a nepříliš překvapivě Praha (zaslechl jsem i výraz „černá díra“ ;-)  A spoustu Kvíčaláků život rozházel i po zahraničí, a to i za oceány (jeden příklad – Madla poslala pozdrav&omluvenku až z Kanady).         

A0082ex.gifS devátou hodinou večerní přišla chvíle, na kterou se asi všichni těšili nejvíc – táborák. Nástup opět zaplnil celé náměstíčko a pak už v duchu tradice přesun v zástupu na velké hřiště,  vyrovnání po družinách, povely ohnivcům... lidé drazí, jak já měl stažené hrdlo! Já vím, že hodně z vás asi taky, ale já měl tu čest i břímě velet a moc jsem nechtěl tu krásnou chvíli pokazit. Ohnivci byli perfektní, táborák zapraskal prvními plameny a z Víťovy trubky se ozvala Večerka. Podmanivá melodie, záblesky plamenů, vzpomínky z dávných let... nádherná chvíle! Sestoupit dolu k táboráku, počkat na pokyn náčelníka k usednutí... vlastně se za ty desítky let skoro nic nezměnilo. Stejně jako tradiční první táboráková píseň „Červená se line záře“. Pár slov na uvítanou a vzpomínka na Kvíčaláky, kteří navždy opustili naše řady. Bože, jak ten seznam zemřelých narůstá! Jak se ústa zdráhají vyslovit nahlas jejich jména! Snad jsou tu někde mezi námi, ne-li jinak, tak aspoň v našich myslích. Jsme všichni nositeli jejich odkazu. I proto jsem se snažil několika mluvenými vstupy mezi písničkami připomenout některé základní „pilíře“, které dělají Kvíčalku takovou, jakou ji známe a jakou ji chceme mít. Přátelství, pocit sounáležitosti, společné zážitky a úsilí, romantika mládí, první lásky i manželství z nich vzešlá, to nejsou na Kvíčalce prázdná slova. Kvíčalka jako místo je katalyzátorem, který pomáhá těm slovům dát správný obsah. Nejsem bohužel excelentním řečníkem, a tak mám pochybnosti, kolik z toho se mi podařilo na posluchače přenést. Ale moc jsem chtěl, to mi věřte. Táborák po tomto úvodu pokračoval veselejšími cestičkami dál, písnička střídala písničku, sedmi (!) kytarová kapela se snažila, co jí síly stačily... prostě jak to má u táboráku být. Jen ty oblíbené scénky si nikdo nepřipravil ;-) nebo možná připravil, ale nedošlo na ně, neboť asi o půl jedenácté nás silná bouřka opět zahnala pod střechy. Program pokračoval dál, ale už nebyl striktně táborákový, ale spíše jídelnově-decentralizovaný (tedy nic proti, zábava pokračovala samozřejmě dál). Před půlnocí podával Martin s Romanou svoji oblíbenou „dobrou brazilskou kávu“ a nejen díky tomu vydrželi ti největší tahouni ještě dlouhé hodiny. Já už jen z doslechu vím, že poslední kytarista odpadl někdy okolo půl páté. A taky vím, že někteří neukojitelní „povídálkové“ si ráno stěžovali, že si ani pořádně nepokecali :o)

A0082hx.jpgAni ráno nezklamalo, probudili jsme se po krátké noci do krásného slunečného rána. Stan po stanu se otvíral, rozespalé hlavičky vykukovaly a zanedlouho se zbylá asi třicítka účastníku sešla zase u kuchyně. Ostatně kde jinde taky po ránu, že. Ospale-nostalgickou náladu „posledního rána“ velmi rychle rozptýlili Čičák, Kajtl a spol. debatou na téma „plavební schopnosti lidských exkrementů v souvislosti se stravovacími návyky“, po které nás všechny bolela bránice od smíchu a na kterou se bude ještě asi dlouho vzpomínat. Vidíte – a to se říká, že nejde o nic, jen o h....! Rozcházeli jsme se různě, ale největší skupina šla do Třebové společně přes les  a uspořádala ještě malou „dočesnou“ v zahrádce „Aralky“. A to je vlastně kousek od „Plynu“ (budova pod sjezdovkou). Zajímavá symbolika – vždycky jsme tady naše akce a výpravy  začínali, tentokrát se tady končilo...

Většina chvály a díků byla po srazu adresována mně, asi proto, že jsem byl nejvíc vidět.  Samozřejmě jsem byl pouhou špičkou ledovce; dočasným kapitánem dobře „šlapající“, sehrané posádky. Proto se pokusím o přesměrování uznání správným směrem. Pověstné velké „umí“ určitě patří:
- Darzimu, Pánské jízdě a účastníkům předchozího tábora za perfektní zázemí a příjemné prostředí pro sraz
- Karlovi nejen za vynikající guláš a shovívavost k okupantům kuchyně
- Evě Fafílkové (roz. Stoupencové) za nenápadnou a důležitou funkci domácího skřítka-pomocníčka
- Lvíčatům za stavbu táboráku a činnost ohnivců
- Evikovi a Dádě za perfektně vypadající i fungující recepci (a že jsem si toho navymýšlel), jakožto i za haldu napečeného mlsu
- Orlíkům za vlajkovou četu
- Víťovi Kyselému za troubení Večerky
- neohroženým kameramanům a fotografům: Mírovi, Daně, Vlastíkovi, Darzince, Lence, Zdeňce...
- Jirkovi za zajímavou přednášku o (pre)historii Kvíčalky
- sporťákovi Martinovi za aktivitu a zapůjčení nadstandardního vybavení
- ubytovatelkám Darzince a Efce (někteří spali i tam a s tím, s kým měli ;-)
- všem kytaristům za to, že to nevzdali a přes obtížné podmínky zvítězili
- Aladinovi za (pracovnímu poměru nebezpečnou ;-) laminaci účastnických kartiček
- Haně Horské za laskavý souhlas s použitím její kresby tábora pro propagační účely
- Lence za vzpomínkovou nástěnku, ochotu, trpělivost a regulaci mých organizačních erupcí ;-)
- všem, kteří se přemohli a přinesli spoustu fotek, kronik a jiných relikvií
- všem, kteří přišli, aby nás bylo víc a bylo nám fajn
A pokud jsem na někoho zapomněl, není to tím, že ho nemám rád, ale čím dál děravější pamětí. Předem se omlouvám.

Co říci závěrem? Soudě podle ohlasů, které doslova „prší“ ze všech stran, to byla akce mimořádně zdařilá (viz např. zápisy v Návštěvní knize na webových stránkách srazu). A nemám na mysli jen počty účastníků nebo klapající organizaci. Minimálně stejný důraz bych položil na nádhernou atmosféru, která, jak jsme se shodli, se nám po srazu přelila i do domovů a (snad to nevyzní příliš banálně) také do myslí a srdcí. Parádní „dobití baterií“! Oživení starých vazeb a přátelství. Nová chuť do další činnosti. Ta myšlenka se neodbytně vrací pořád znova – Kvíčalka není jen místo, jsou to (a možná hlavně) i lidé - kamarádi. Važme si ho, važme si jich. Máme velké štěstí, že je máme, každý takové štěstí nemá. A pokusme se tu ideu přenést i na ty mladší, kterým to třeba ještě tolik nedochází. Ať stále platí kiplingovské „vy i já jsme z jedné krve“! Podaří-li se to, o budoucnost Kvíčalky a Kvíčaláků se nebojím. Mimochodem – kdy že tedy bude další sraz? Můžeme klidně diskutovat o tom  kdy nebo jak často, ale za sebe říkám ANO, půjdu do toho zas!

Jessie

PS. Shromažďuji fotografie ze všech zdrojů. Kromě zveřejnění na webu počítám také s vytvořením jejich kompletu na CD/DVD a DVD-videa. Máte-li něco pěkného, nenechte si to pro sebe.

Fotografie ze srazu: Jessie & Lenka, Darzinka, František, Míra & Dana a Zdenka