Hlavní stránka

Jessieho skautský archiv
 

archiv Železného kruhu

TOPlist

Založeno 1. května 2007.

21. ročník Cross country (víceméně asfaltový)

A0236ax.jpgJak již bývá zvykem, sešli jsme se ke konci května, abychom opět brázdili cesty a necesty v okolí našeho města. Obeslaní se postupně omlouvali, ale na konec nás bylo sedm. Což není úplně marný počet. Dvojice byly utvořený takto: Indy a Petr (kamarád) – účastníci loňské jízdy, Káťa a Milan, který jel také vloni (Káťa byla po dlouhé době zástupkyně něžných) a trojice Dejf, Aladin a novic Janek.

Bez dlouhého otálení a čekání jsme vyrazili na cestu – letos již okolo půl osmé. Prvním cílem byla obalovna u Borušova. Samozřejmě, že nás v prvním rozmachu poněkud pozdržel Jessie s dokumentací, ale od té doby, co s námi jezdí (letos zdravotně indisponován) máme z CC aspoň pořádnou fotodokumentaci. Všem bylo zdůrazněno, že po hlavní cestě do cíle dojede „každej blb“, a tak se jelo po tzv. staré státovce. Po několika kilometrech po asfaltu jsme se poprvé setkali s mírným terénem.

Před vraty obalovny již čekaly všechny obě hlídky, a tak nám nic nebránilo, snad jen doba strávená občerstvením, k pokračování do dalšího cíle. Tím byl konec Petrušova. Díky tomu, že Janek má v Dětřichově babičku a místní kravín zná jak své boty, jsme to vzali okolo biostanů a dosti jsme si to zkrátili. Do kopce jsem funěl a z kopce mi to nejelo. Říkal jsem si: „Jo, už seš holt na to starej a tlustej.“ Pak mi vrtalo hlavou, že když tlustej, tak by mi to karamba mělo z toho kopce jet rychleji než Dejfovi. No nic, když jsme se sešli, poplánovali další trasu (lákal jsem kluky na jednu povedenou zkratku) a všichni pak odjeli, tak jsem těsně před mým odjezdem zjistil, že mám poněkud zablokované zadní kolo. Oprava trvala okolo 20 minut, ale pak jsem frčel jako ďas a bylo mi tak lehce, že jsem klukům pořád ujížděl. Cílem etapy byla vlaková zastávka v Tatenicích. Všichni jsme nakonec zvolili trasu přes Třebářov, ale tu zkratku jsem si neodpustil a k zastávce jsme přifrčeli takovou celkem slušnou stavební cestou.

A0236bx.jpgZde jsme vyměnili baterie, doplnili kalorie a zjistili, že noční vlaky jezdí setsakra rychle. Dále jsme jeli na Kopretinovou louku (tábořiště skautů z Lanškrouna). Cestou jsme znovu byli rádi, že Janek jede s námi, využili jeho rady, projeli Tatenice za humny a vyhnuli se několika kopečkům. Pak už jsme pokračovali okolo potoka dále do lesů a díky Indyho světlu jsme to nepřejeli. Zde jsme udělali společné foto a připravili se na etapu pravdy, kterou byl Lázek.

Všichni jsme postupně vyjeli dál po lesní asfaltce proti proudu potoka. My znalí a po té, co nám to Janek připomenul, jsme u každého brodu našli lávku. Naši předjezdci to brali vodou. Těch brodů bylo asi pět. Na prvním jsem se pokusil lávku přejet a skončilo to držkopádem, tak jsem to už příště bral po svých. Minuli jsme ještě jedno tábořiště a narazili na zelenou značku. Neváhali jsme ani chvilku a vyrazili po ní. David ale na závěr přiznal, že viděl jen tu, co byla na rozcestníku. Já viděl asi o jednu víc. Prostě jsme jeli a se stoupajícím kopcem i tlačili. Hlavně že jsme se přesouvali správným směrem. Dorazili jsme na louku s vysokou mokrou travou a tím jsme přišli o sucho v botách. Nekonečnou loukou jsme tlačili a za každým křovím jsme čekali silnici, ale nic - až asi po kilometru jsme měli pevnou suchou půdu pod nohama. Pak jsme ještě chvilku šlapali do kopce, až jsme dorazili na místo určení. K našemu překvapení jsme byli první. Indy s Peťou a Milan s Káťou přijeli po delší době a vyprávěli skoro stejné zážitky s drátem pod proudem přes cestu, stádem koní na pastvině a velkým kopcem nakonec.

A0236cx.jpgPo výměně prádla jsme se sešli u mapy. Jedna možnost byla odjet už rovnou domů, ale noc byla ještě mladá (2:15), a nebo zvolit menší okličku. Nakonec jsme tedy přidali šestou etapu a její cíl na Drozdovské Pile. Sešup to byl pořádný. Mokré mazlavé blátíčko tu cestu poněkud zpestřovalo, ale všichni dojeli do cíle etapy šťastně a celí. Takové záludnosti jako asi deseticentimetrová mezera mezi rourami můstku ve směru jízdy to je slušná past.

Poslední trasa měla cíl opět v Petrušově. Dojeli jsme do Hoštejna a pak směrem na Hynčinu, v pravý okamžik tuto cestu opustit a po lesní cestě dál. Cestou jsme potkali „konkurenci“ - dva týmy chodců, kteří se účastnili dálkového pochodu Nýrov - Kunčice 110 km. Větší blázni než my. Cesta se neustále zvedala a zdála se být nekonečnou. Ještěže s námi jel Dejf, protože odbočka do Petrušova byla ukryta ve vysoké trávě. Určitě bych ji přejel. Po jedné terénní vložce, kdy zřejmě majitel nebyl rád, že mu přes pozemek jezdí cyklisté, a proto uprostřed cesty vykopal asi metrový schod, jsme přebrodili potok a už jsme byli na místě setkání.

Na východě začínalo svítat a na nás nikdo nečekal. Po dvaceti minutách dorazil Milan a Káťa, ale Indy s Peťou nikde, bohužel ani na příjmu. Za klapotu zubů jsme se divili, jak je to možné, že ještě někde není signál. Po více jak hodině se objevila poslední dvojice, která navštívila Jahodnici a ještě při cestě zpět Indy píchnul tak nešťastně, že by ho zachránila jen nová duše. Nakonec ho zachránila přivolaná rodinná doprava, ale to my již směřovali domů. Při výjezdu z Petrušova nás dohnaly první sluneční paprsky. Ještě jsme s Dejfem pochvalně zamručeli na výkon Káti a už jsme opravdu spěchali – byla kosa. Prý bylo okolo 5 °C – nic moc. Ještě časy: Janek, David, Aladin – 4hod ; Milan, Káťa - 5hod 52´ a Indy, Pěťa něco okolo 6ti hodin 27“ a 15ti setin vteřiny.

Aladin

foto.giffotografie z akce

www.gif nákres letošní trasy na mapě

www.gif článek o předcházejícím 20. ročníku Cross country (2013)

 

Komentáře k tomuto článku

Skip Navigation Links.