Hlavní stránka

Jessieho skautský archiv
 

archiv Železného kruhu

TOPlist

Založeno 1. května 2007.

Cross country, 1994 - 2000

Cross country (dále jen CC) je akce několika nadšenců, kteří ve dvojicích až trojicích vždy jednu páteční noc v roce brázdí po cestách a necestách krajinu Svitavska a přilehlého bližšího i vzdálenějšího okolí. I když je akce vyhlášena jako závod, není účelem zvítězit, ale se ctí dojet do cíle závěrečné etapy, který je rozhodně téměř vždy jiný než se původně plánovalo. Téměř každý se vždy zalekne předem avizovaného počtu kilometrů, ale kolektiv vždy na každého čeká a většinou, když už to někomu nejede dál, tak se končí. Účelem není zvítězit, ale dojet a prožít. Těším se na další ročníky s perfektní partou lidí.

Aladin

1. ročník Cross country (pro někoho nultý), 1994

A0170ax.gifPíše se rok 1994 a mě opět popadla bláznivá myšlenka – cyklistická orientační etapová jízda v noci okolní krajinou cestou necestou. V přípravě jsem počítal se čtyřmi variantami dle délky a náročnosti, byly stupňovány A, B, C, D. Jejich délka se pohybovala od 55 do 120 km. Oč vlastně šlo? Dvojice na kolech vyjížděly v časových intervalech na určené místo s předběžným popisem trati. Dvojice si hlídala svůj čas. Časy na jednotlivých úsecích se sčítaly a kdo měl nejkratší čas, byl vítěz. To byla teorie, praxe však za teorií notně pokulhávala.

Ještě týden před akcí to vypadalo na velmi malou účast, tudíž jsem se o tom zmínil i děvčatům, aniž bych tušil, že se chytnou. Jaké však bylo moje zděšení, když se na místě startu v 19:00 objevila Iša (Jindra Báčová) a Madla Háková v kraťáskách a v tričku, kola bez osvětlení, bez mapy a baterek, ale s odhodlaným výrazem ve tvářích, že pojedou spolu a že nám to natřou. Sešlo se nás celkem devět. Víťa Kolář, Ondra Landa, Martin Dlábek, David Burian, Aleš Bis, již zmiňované slečny, Vojta Sedlák a já - Aladin. Při pohledu na tuto skvadru jsem okamžitě a bez zaváhání zvolil variantu A.

A0170bx.jpgSpolečně jsme od Baráku vyrazili na dolní konec Linhartic do tzv. Měsíčního údolí na místo startu. Zde jsme rozdělili hlídky – Víťa s Ondrou; Martin, Aleš, David a nekompromisně jsme od sebe oddělili děvčata – Vojta + Madla, Iša a já. První cíl – louka za Svojanovem – každý měl náčrt, kde přesně a s dostatkem orientačních míst. Vyráželi jsme s Išu první přes pole na Grunu. Když jsem zde zjistil, že Jindra má kolo půjčené a teprve zjišťuje, jak se přehazuje, na zkratku do Žipotína jsem zapomněl. Přesto jsme dojeli první a ještě za světla. Záhy dorazily i další dvě hlídky, čekalo se pouze na poslední pár. Když už se setmělo a čekání se protáhlo na hodinu a půl, byl jsem trošku nervózní, co se stalo. Ale vzápětí se ozvalo halekání a rachot za potokem a mohlo se pokračovat. Společně jsme vystoupali ke Svaté trojici (první vrchol Mohelničáku). Zde jsme ve 23:30 plánovali další cíl cesty.

Dalším bodem na trase byl Balatkův Mlýn (za Vranovou Lhotou). Instrukce zněla – po žluté značce do Bohdalova, pak po silnici. Pravda byla taková, že potmě značky nejsou vidět a lesáci udělají i se známou cestou divy. Takže, když jsme dojeli přes zahrady do nějaké vesnice, museli jsme se ptát přiopilých pocestných, kde to jsme. Byl to Bohdalov – jaká radost. Pak to byl již frčák. U mlýna se sešly všechny tři sobě známé hlídky. Ona dvojice opět nikde. U řeky jsou noci chladné a zapocené tělo nezahřeje ani x vrstev suchého prádla. Zde bylo již čekání kratší – pouze 45 min. 

A0170cx.jpgDále jsme vyrazili společně po lesní cestě směrem na Věžnici, kde mívala kdysi tábor naše vlčata. Ten jsme zde také objevili, tuším zde pobývají skauti z Prostějova. Vše již měli připraveno na tábor. Jak tak bloudíme po tábořišti, vykoukla na nás z chaty rozespalá hlava, jež nás počastovala nepřívětivým „Co tady chcete?“, načež odpověděl Martin pohotově: “My jsme skauti z Kvíčalky. Nazdááár“. Usedli jsme na kola a pádili dál.

A0170dx.jpgU věžnického mlýna nastalo demokratické rozhodování, zda po cestě do Kladek nebo lesem cestou necestou na Vysokou. Zvítězila Vysoká. Při výstupu na Vysokou se začala projevovat únava, čas 2:30, neznámá cesta, bloudění a návraty na původní místa člověku moc elánu nepřidají.  Na Vysokou jsme přijeli, když se již na východě tvořil světlý pruh na obloze.
Následoval další měřený úsek Vysoká-Cimburk, vše po silnici. Nepříjemné byly pouze teplotní rozdíly při změnách nadmořské výšky. Na Cimburku se sjíždíme s nepatrnými rozdíly. Zde proběhla teplá snídaně a již společně odjíždíme na Kvíčalku, kde jsme byli asi v 5:00. Zde nás překvapily nespící Veverky v jídelně.

Chvíli jsme pobyli a pak jsme vyrazili směrem k sobotním povinnostem (v 8:00 měli přijít elektrikáři a čekalo mě celodenní bušení). Vše proběhlo v pohodě, až na to, že jsem v Pekle píchnul. Vojta měl sice pumpu, ale lepení neměl ani jeden z nás…
Byla to zdařilá akce a přes veškeré obavy dopadla dobře. Děvčata nadmíru překvapila svou statečností a vytrvalostí a kluci se taky drželi. To ale ještě nikdo netušil, co je čeká další rok, ale to je již jiné vyprávění.


2. ročník, 1995 - jižní trasa

Po úspěchu prvního ročníku jsme se rozhodli uspořádat i ročník další. Opět na konci června jsme se sešli před Barákem. Proti loňsku nás bylo méně - pouze tři dvojice: Ondra Hák - Honza Žvátora , Aleš Bis - David Burian, Vojta Sedlák -  Aladin. Vyrazili jsme na začátek cesty k Peklu. Zde startovala časovka jednotlivců, která měla cíl na parkovišti u Kvíčalky. Nejlepší čas měl Ondra, který tuto cestu zvládl za 15:30min , což je dobrý čas i v dnešní době. Na parkovišti jsem pronesl, že teď nás čeká cesta, po které jsem onehdá s Bobem běžel, a že je to tak deset let. Na to Ondra odpověděl: "Týjo , co je pro tebe onehdá - to je pro mě půlka života!".

Další cesta směřovala na Holubí studánku nad Pacovem. Jelikož bylo stále světlo, tak to byla celkem nuda. Následoval sešup do Vísky u Jevíčka a cíl cesty byl na náměstí v Jevíčku. Cestou do Vísky hodil Ajš oblouk přes řidítka a lehce se pochroumal. Honza Žvátora začínal mít dost. Z Jevíčka jsme pokračovali dále na jih do Šebetova. Cesta to byla docela dlouhá , ale stále bylo šero, a tak jsme na místo srazu přijeli bez vážnějších problémů. Jelikož Honza tahal celej den dřevo, byl tudíž poněkud uondán. Dali jsme si pauzu a Ondra se vydal do místní hospody pro vodu. Když místním popsal, co ho tu noc ještě čeká, tak ho málem opili.

A0170ex.pngDalší etapa směřovala na Protivanov do docela prudkého kopce. Na vrcholku jsme na sebe čekali a pak již celou noc jsme jeli pohromadě. Odbočili jsme opět směrem k jihu, když jsme projeli po lesní cestě do osvětlené vesnice a rozhlíželi se po rynku, tak zhasla všechna světla, jako by nás tu nechtěli. Po naší pravici jsme v dáli tušili Boskovice, ale podle plánu jsme měli odbočit po proudu potoka. Ten jsme našli, ale po pár metrech jsme zjistili, že ten brod je poněkud širší. Vojta popadl kolo za sedlo a vjel s ním do vody, aby zjistil kolik je zde hloubky. Se slovy „to pude“ se obrátil, aby měl pořádnej rozjezd. Hloubka byla ovšem větší, a tak si do půli lýtek nabral. My jsme pohodlně kola přenesli o pár metrů vedle.
Následující cesta byla po předcházejících deštích notně rozbahněná a brodů bylo ještě asi pět. V jednom z nich jsem si nabral podobně jako Vojta. Na předposledním brodu jsme zjistili, že bokem je vždy přes potok lávka. To už jsme ale byli skoro všichni mokří.

Ve vesnici jsme se rozhodovali, jestli po silnici nebo lesem. Někdo prohodil „nejsme měkoty“, a tak jsme jeli lesem. No jeli - spíš tlačili do kopce ve tmě jako v ranci. Okolo druhé ráno jsme se vyskytli v Něnčicích. Zde jsme hodili odpočinek na autobusové zastávce, rozbalili jsme jídlo a po chvilce postávání Ondra i spacák. Toto byl jev, na který jsme z předcházejícího ročníku nebyli zvyklí. Zanedlouho Ondra spal. Jeho klidný spánek rušil jen ďábel v trabantu, který jezdil pořád kolem a blbě čučel. Přesunuli jsme se raději kousek za vesnici a v houští u silnice jsme se snažili usnout. Upoceným a po kolena mokrým se nám to dařilo jen stěží.

Ráno v 6 hodin nás Honza zburcoval, že bude pršet, ale ono nic. Unavený Honza a pochroumaný Aleš se vydali do Blanska na vlak, takže jsme zůstali čtyři. Dojeli jsme do Sloupu, kde jsme nakoupili zásoby na další cestu. Sjeli jsme Pustým žlebem na odbočku k Macoše. Po krkolomné horské stezce jsme se vydrali nahoru k propasti, i s koly jsme z Horního můstku mrkli dolů a hned razili dál směr Ostrov u Macochy. Projeli jsme okolo Rasovny do Holštýna a pak dál údolím potoka do vesnice Niva. Dále do Repech a odtud sešupem do vojenského prostoru až k potoku, který se jmenuje Okluka. Zde jsme se potkali s lidmi, kteří zde připravovali tábor. Na té louce tak pěkně svítilo slunko a my jsme toho měli tak akorát dost, a tak jsme lehce vytuhli. Těžké bylo probuzení po hodinovém spánku na slunci.

Lesem jsme projeli na silnici a přes Hrochov a Horní Štěpánov jsme dojeli do Jaroměřic. Po krátké zastávce u Mojdy jsme vyrazili na poslední úsek domů. Byl to jeden z nejdelších ročníků - Ondra naměřil něco okolo 140 km. Doma jsme byli ve čtyři hodiny odpoledne.


3. ročník, 1996  -  severní trasa

Opět po roce jsme se v pozdním červnu sešli na Baráku. Pršelo. Čekali jsme asi do 20:00hod, pak někteří navlékli igeliťáky na nohy a vyrazili jsme k vlakovému nádraží. Zde proběhl ostrý start. Konec první etapy - křižovatka za Petrušovem. Vyrazili jsme v pořadí Vojta a já, Eliška Boleslavová s Martinem Dlábkem, Ondra Hák se svým kamarádem (Romanem) a Xˇanda s Milhausem.
  
Křižovatku jsme v pohodě našli, ještě bylo šero. Dalším cílem cesty byla Drozdovská pila. Tady už jsme nejeli stejnou trasou, ale asi každý jinudy. Netrefili jsme správný výjezd, a nebo po zkušenostech z loňska se nám přes ten potok nechtělo. Každopádně cesta přes potok byla tou správnou a tak jsme společně s Martinem a Keliškou dorazili do cíle této etapy. Xˇanda s Milhausem jeli oklikou přes Korunu, ale dorazili pouze s malou ztrátou. Zato Ondra a Roman křižovali snad celou Moravou. Přejeli sice taky potok jako my, ale odbočili nesprávným směrem, a tak dorazili až nad Maletín, přes Hynčinu dojeli skoro až k Hoštejnu, ale na křižovatce to šmikli zase pro změnu do Tatenic - no čekali jsme na ně asi hodinu a půl. A to ještě asi Ondra lepil.

A0170fx.pngČekala nás etapa pravdy. Po žluté značce na Strážnou . Ze začátku se jelo celkem v pohodě a potok, co byl na mapě, jsme měli stále po levici, ale pak zmizel v lopuší. I ty kopřivy kolem byly čím dál tím vyšší a pak už jsme se ocitli ve zcela regulérním pralese. No vracet jsme se nechtěli už jen proto, že Vojta nerad mrhá převýšením. Zanedlouho bylo naše úsilí oceněno pohledem na střechu nějaké usedlosti. Když jsme dorazili na silnici, připadal jsem si jako před dvěma lety, když jsme byli v Bohdalově a nevěděli o tom. Ptali jsme se kolemjdoucích, kde to vlastně jsme. Ona sice byla mlha, ale si nás měli za blázny, když viděli, že jedeme po silnici a nevíme, kde jsme. Sraz jsme měli za vesnicí na křižovatce turistických značek, ale zatím tu nikdo nebyl. Byl jsem docela nesvůj, protože místo srazu nebylo zvoleno příliš šťastně. Jaká byla moje radost, když asi za dvě minutky přijela další dvojice z úplně jiného směru. Další dvojice přijely po dvaceti minutách též z obou směrů.
 
Společně jsme pokračovali do Cotkytle. Odtud byl další cíl v Chudobě – celkem klidná nenáročná etapa. Všechny jsem upozornil na cotkytelský sešup a na to, že na konci dědiny mají odbočit doprava, protože cesta rovně nikde nekončí. Etapa byla dlouhá asi 3km, přesto jsme na Martina a Kelišku čekali asi hodinu. Samozřejmě zmizeli v lese na konci Cotkytle. Zkratkou jsme společně přejeli do Horních Heřmínov. Ondra opět lepil. Odtud následovala trasa Výprachtice  –  Čenkovice. Výprachtický kopec ve tři ráno je fakt dlouhý. Kus jsme šli pěšky. Cíl další cesty byl na Červenovodském sedle. Pak už jsme stále stoupali na Suchý vrch. Zde pro změnu píchnul Martin. Ve čtyři ráno jsme se rozmýšleli, zda pokračovat dál směrem na Boudu, jak byl původní plán, ale začínalo poprchávat, a tak jsme se jali hledat nocleh. Nejlépe se nám jevily nedostavěné baráky nějaké pražské firmy. Nebyl to žádný komfort, ale hlavní byla střecha nad hlavou. To ovšem neocenil Vojta a z nějakého, mě neznámého důvodu, spal za deště venku.

Ráno Vojta odjel dříve a my čekali až přestane pršet. V deset jsme se rozhodli, že dál již čekat nebudeme a když jsme vylezli ze svého úkrytu, přestalo i pršet. Cestou jsme okupovali výprachtický obchod a sázavským údolím jsme dorazili k Bobovi, kde nám Radka připravila chutnou a teplou polévku. Okolo jedné odpoledne jsme byli doma. Další den jsem slyšel Vojtovo vyprávění o jeho strastiplné cestě domů. V Žichlínku píchnul, švagr nebo strejda mu pomáhal teplými fleky v zemědělském středisku, ale pak přišli na to, že je roztržený i plášť, a tak valili na poslední chvíli do Lanškrouna koupit nový. Prostě, kdybychom se nestavili u Boba na polévce, byli bychom asi Vojtu ještě dojeli. Odhadem bylo toto CC asi 80km dlouhé.


4. ročník, 1997

A0170gx.jpgV pátek třináctého se na Baráku sešlo jedenáct cyklistů, rozhodnutých obětovat svá (někdy i nesvá) kola, spánek, Fantu i suchá a čistá těla. A to jen proto, aby dojeli, přestože nevěděli kam (kromě dvou, i když jim to nebylo nic platné). Osmá hodina odbyla, když jsme se v Udánkách domlouvali na pořadí, ve kterém pojedeme. Vyhráli bratři Kolářovi, tudíž vyjeli jako první. Úvodním cílem byl most pod Hřebčem, museli jsme jet lesem. Za tři minuty po nich jsme vyrazili my, Vojta, Aladin a já (Madla), po nás Prcek s ˇXandou. Ty dva doslova stíhali „jasní favorité“, jak se Milhaus sám označil, Rybíz s Milhausem, v jejichž stopě vyjížděli Hákoši.

První etapa byla docela dobrá, s našim časem to bylo trochu horší (16-20 min). Nikdo nás však nepředjel, ale jaké bylo naše překvapení, když záhy po nás k mostu nedorazil ˇXanda s Prckem, nýbrž Milhaus s Rybízem! Jenže to byl teprve začátek. Prcek rozdal Klokánky a mohlo se pokračovat. Cílem druhé etapy byla křižovatka nad Pohledy. Ti odvážnější jeli lesem. Jenže před náma se tu asi nedávno proháněl pásák, tudíž naše kola neustále nadskakovala, ruce jenom drnčely. Zde jsme již neunikli namakané dvojici Rybiz-Milhaus. Když jsme vyjeli z lesní cesty, čekal nás takový kopeček, na kterém jsme dostihli Vladánka. Dorazili jsme do cíle, čas kolem 50 minut, už se úplně setmělo. Bylo půl jedenácté. Když dojel ˇXanda, tak nám vyprávěl, jak se složil pod jakéhosi protijdoucího pána, který vypadal zajímavě a chtěl pomoci ˇXandovi se vstáváním. Ondra nám zase popisoval své pocity s cestou upravenou pásákem. Prcek řádně připevnil svůj batoh a mohli jsme vyjet.

Třetí etapa končila v Hradci nad Svitavou u kostela. Pořád z kopce, takže jsme si to „medili“. Paráda. U kostela jsme byli kupodivu první. Čas – 27 minut. Kolářovi přijeli totiž z druhé strany a nebyli sami. Madle a Ondrovi došlo pití, tudíž Ondra vyrazil s láhvema na pouť za osvěžením. A jak jsme tam tak na něj u kostela čekali, tak si Vojta vzpomněl na léta svého mládí, kdy chodil do náboženství. Půlnoc bila z věže dolů, když se Ondra vrátil. Pití se mu v batohu trošku naštěrchalo, takže vršky udělaly „bum“ a Ondrovi začalo něco šplouchat v batůžku a pak se mu zvlhčila záda… Když si batoh sundal, byla mokrá silnice.

A0170ix.pngSkláníme se nad mapou a Aladin vysvětluje: „Před kostelem v Radiměři zabočíte doprava na polní cestu, po ní pojedete asi čtyři kilometry. Pak narazíte na asfaltku, která vás dovede do Vendolí. Tam počkáte na vlakové zastávce“. Docela jednoduché. První mizí ve tmě Víťa s Vladanem. Za nimi se vydáváme opět my. Jestli byly zážitky z předchozích etap srovnatelné, tak tady se zcela rozcházely. Společným činitelem bylo možná tak akorát bahno. My jsme kostel sice vůbec nenašli (teda aspoň si to myslím, místy jsem ztrácela přehled), ale doprava na polní cestu jsme zahnuli. Vojta si stále frajersky nesvítil, pročež jsme ho museli před množstvím velikých kaluží varovat. Jenže bláta měl můj (promiň, Darzinko!) bicykl právě dost a začal stávkovat. Prostě se vůbec nedalo šlapat, a tak mi moji osobní mechanici oddělali přední blatník. Před námi se červenala čísi zadní světla, za námi svítila zase žlutá. Vyrazili jsme dál, jet se však nedalo, museli jsme jít vedle kola. Po chvíli jsme ztratili i tu bahnitou cestu, takže to vypadalo, že je s námi konec. Mířili jsme nahoru k lesu a doufali aspoň v malinkou stezku. Bohužel. Najednou se zablýsklo, ale pro Vojtu jenom někdo fotil. Za námi jel Prcek s ˇXandou a Vojtu nenapadlo nic jinýho, než na ně posvítit, aby zabloudili nejmíň tak jako my.

Zahučeli jsme tedy do lesa, odkud jsme se záhadným způsobem vymotali a ocitli se uprostřed pole, což Vojta komentoval asi takto: „Tak jsem si tam jel a když mi tráva začala přerůstat přes řidítka, …“ Jakmile jsme před sebou spatřili ˇXandu a Prcka, jak si jedou po cestě, nasměrovali jsme to za nimi. Jenže jejich pouť taky nebyla zdaleka růžová, protože kameny, které se zezdola mračily, nebyly zcela jistě velikosti mexického dollaru. Ti dva nám ujeli a my jsme se záhy, stejně jako všichni před námi, objevili konečně ve Vendolí. Při putování touto vesnicí vzhůru jsme potkali  Milhause a Rybíze, jak se snaží se očistit. Nic jsme nedali na jejich slova, že už nahoře byli a žádnou zastávku nenašli, a pokračovali jsme. Po chvíli nás kluci dojeli a hledali jsme společně. Sláva! Našli jsme. Sice jsme museli jít kousek podél kolejí, ale cíle bylo dosaženo. Největším překvapením však byli již půlhodinu čekající bratři Kolářovi, kteří se, abychom zastávku nenašli, schovali pod celtou.

A0170hx.jpgZačínalo pomalu pršet, tudíž se nám perfektně schovaná vlaková zastávka, která byla těžko k nalezení i ve dne, natož v noci, stala na chvíli přístřeškem. Jenže Hákoši a Prcek s ˇXandou stále chyběli. Aladin jim ze zastávky svítil, aby nás našli, což bylo Vojtovi samozřejmě proti mysli. On totiž stále truchlil nad ztrátou ne třídní knihy, nýbrž své litrové Fanty, která vypadla a skončila v blátíčku někde uprostřed polí. Zanedlouho nás objevily i zbývající dvě hlídky. Madla se tolik snažila tuto etapu vyhrát, že vlakovou zastávku s přehledem přejeli, takže se museli vracet… Bylo půl třetí a pršelo. Čas Kolářů – 74 min, ostatních okolo 100min. Ondra rozdal své lehce navlhlé rozinky a Vojta navrhoval zde již zůstat: „Takovou hezkou budku už nikde nenajdeme…“ Přesto jsme se ve tři hodiny vzchopili a vyrazili na Květnou, odtud pak po malých potížích (skončili jsme kdesi v kravíně) směrem na Chmelík. To bylo asi 6 km dolů, dost dobrý. Pomalu se začalo rozednívat, a tak jsme zabočili na polní cestu, od níž napravo jsme rozbalili spacáky a spokojeně vyčerpaně usnuli. Ráno Vojta sdělil výsledky, ale já už si pamatuju jen pořadí: Milhaus a Rybíz,Víťa – Vladan, Aladin – Vojta a jejich posila já (Madla),  Madla a Ondra Hákovi a Prcek s ˇXandou. Madla s Vojtou jeli ráno přímo domů, my jsme udělali ještě nechtěnou okružní, a to doslova, jízdu, neb jsme kroužili tak dlouho, až jsme se ocitli opět v Květné. Je mi líto, že musím skončit, neboť mám jít tancovat na Písek. Takže vám ještě napíšu, že jsme podle ˇXandova tachometru najeli 114km, i když je to zcela individuální. Tož teda „zdár“ na příštím Cross country. (Tolik Madla v Třeskanu č. 62 z 26.6.1997)

Jen doplním cestu domu, když Madla musela jít tančit. Z Květné jsme to opět sešupli do Chmelíku a dále jsme pokračovali údolím do vesnice Čistá. Zde jsme odbočili směrem domů,  vystoupali do osady Brlenka a pak jsme se napojili na silnici Litomyšl – Moravská Třebová. Zde jsme se museli schovat pod most, protože přišla prudká přeháňka. Před tím jsme ještě museli čekat na Rybíze, protože se mu vysypaly kuličky – z předního kola. Ondra prohlásil, že od včerejška je bakalář, tudíž že nás zve. Nejbližší hospoda byla v Opatově, a tak jsme přes Opatovec vyrazili celí natěšení na gulášek do Opatova. Nevím, jestli to Ondra věděl, ale měli sanitární den, tak ho to nic nestálo.

Při cestě do Dětřichova jsme při čekání na Prcka vytuhli, a to tak, že natvrdo, protože jsme ani nezpozorovali blížící se bouřku. Téměř v panice jsme nasedli na kola, sebrali své poslední síly a uháněli k domovu. Na konci Dětřichova nás to zastihlo. Asi pět se nás schovalo pod asi 30cm širokou stříškou u jedné garáže. Jelikož dost foukalo, přišli jsme velmi brzy na to, že je to zbytečné. Stejně již přestávalo, tak jsme pokračovali v jízdě. Díky mokré silnici jsme byli vcelku rychle mokří i tam, kde jsme byli doposud suší. Kluci, co jeli napřed, se schovali v Nové Vsi v zastávce. Ale mokří byli stejně jako my. My jsme dojeli o několik zastávek dál, protože zase začalo lejt. Ondra stále neopustil svou myšlenku s návštěvou hospody, tak se ještě s několika rozhodl přejet do kunčinské hospody. Myslím si, že ani zde jim nebylo souzeno, protože když jsme projížděli okolo, tak stáli venku. Nelenili a ještě nás dohnali. To, že pořád pršelo, nám už ani nevadilo. Madla ještě v Sušicích předvedla kaskadérský kousek. Když jela mezi Prckem a Milhausem, tak pustila řidítka a škrtla si o jednoho ze svých sousedů a málem hodili všichni pěknýho tygra. Ale ustála to. Po pár dnech jsme přišli na to, že ten déšť, co nás zkrápěl, byl základ slavných povodní tohoto roku.

Hláška akce: „Prcku, ty když přehazuješ, to jsou zvuky, jako kdyby ses přehraboval v bedně s nářadím.“  


5. ročník, 1998 - východ (Madla – hlava)

Tento ročník byl asi poslední, který se jel v červnovém termínu. Opět jsme se sešli na Baráku a čekali na další dvojice. Letos nás jelo opět jen osm. Některé dvojice byly předem smluveny a některé se vytvářely až na místě. Vojta s Vlastíkem Endlem, který jel CC poprvé, ˇXanda s Martinem Dlábkem, Rybíz s Milhausem a Madla se mnou. Odvážně jsme vyrazili do podmračené oblohy. První cíl byl u radkovského hradiska, tedy přesněji na křižovatce silnic pod ním. Toto byla rychlostní etapa snad na zahřátí. Dalším cílem byl rozcestník v Bukové na Mohelničáku. Podmínkou bylo nepřejet hlavní silnici. Takže jsme razili zadem do Žipotína. Zde jsme se u kapličky potkali s VV a Milhausem a Rybízem. Zatímco Milhaus s Rybízem jeli přímo za nosem, my jsme si trochu zajeli a narazili jsme na žlutou značku, po které jsme měli jet při prvním CC-´94. Po značce jsme se vydali směrem ke sv. Trojici. Ještě než jsme uviděli hlavní silnici, vzali jsme to doprava a po určitých strastech a obtížích, jak už to u CC bývá, jsme dorazili na místo určení. Zanedlouho jsme se sešli všichni.

A0170jx.pngDalším cílem naší cesty byla samota Střítež, vzdálená asi 1,5 km. Když jsme to potom probírali, tak jsme se shodli s dvojicí VV, že prvních 500m jsme jeli dobře, jenže podle mapy zde měla být odbočka a to nás zmátlo, odbočili jsme podle mapy, ale cesta stále klesala a v dáli byla vidět světla Jevíčka nebo Chornic. Pokud jsme nechtěli skončit v Hraničkách, museli jsme otočit. Vysoká tráva se nám omotávala kolem nohou a kol a kopec byl stále vyšší. Ani se nám nechtělo věřit, že jsme o tolik klesli dolů. Vydrásali jsme se k nějaké cestě a vydali se doleva do míst, kde jsme tušili cíl. Po několika desítkách metrů jsme uslyšeli nějaké podezřelé zvuky. Proti nám se vynořila dvojice VaV. Vlastík už měl poněkud poničený zadní ráfek, na který mu Vojta sedl při nějaké nepředvídatelné situaci. Upozornili nás na to, že tudy cesta nevede nebo spíš, že vede na místo posledního startu. Vlastík vyprávěl, že vyjeli z lesa a jeli za světlem. No a když přijeli ke světlu, tak přišli na to, že odtud startovali. Vydali jsme se tedy společně na opačnou stranu a po několika stovkách metrů jsme byli na místě. Zde už nás netrpělivě očekávaly ty dvojice, které nehleděly na mapu a jely rovnou za nosem. Jejich čas byl něco okolo 9min, zatím co náš byl hodinu a půl. Trochu rozdíl – a pak věř mapě.

Po krátké pauze jsme si určili další cíl a opět jsme v intervalech vyrazili. Milhaus – Rybíz úplně jiným směrem. My jsme jeli po asfaltované lesní cestě a docela to frčelo. Trochu mi vadilo, že Madla nesvítí při takové rychlosti, ale moje světlo svítilo docela dobře, i když ne tak jako Vlastíkovi, který se vybavil přídavnou baterkou a určitě viděl jako ve dne. Jelo se nám dobře do té doby, než Madla vjela do nějakého rygolu a pak už si pamatuju jen to, že se přede mnou mihla nějaká bílá koule (Madla měla bílou šusťákovku) a pak to, že jsem něco přejel a na něco měkkýho šlápnul. Všechno se to seběhlo dost rychle, každopádně Madla oznámila, že má asi zlomenou ruku, že bude blinkat a že se jí chce spát. To nevěstilo nic dobrého. Docela jsem se zhrozil, když jsem ve svitu baterky uviděl na cestě kalužku krve – tekla z Madliné hlavy. Co dělat – měl jsem jen papírové kapesníky a šátek. Provedl jsem základní ošetření a Madla se už taky trochu probrala, a tak jsme pokračovali v cestě ovšem už ne takovou rychlostí. Všichni se divili, kde jsme tak dlouho a nechtěli nám věřit, co se stalo, než jim Madla ukázala díru v hlavě.

Dál jsme pokračovali společně, a protože začínalo pršet, začali jsme hledat místo k noclehu i když byla teprve půlnoc. Zajeli jsme do lesa a po pár metrech jsme našli zastřešený zásyp pro lesní zvěř, který byl jak pro nás. Kola jsme naskládali po obvodu a nás osm se dovnitř pohodlně vlezlo, a tak. i když trochu předčasně, ale hlavně v suchu jsme ulehali ke spánku. Brzy ráno odjela dvojice VaV. My jsme tak jako předloni čekali, jestli nepřestane pršet, ale bylo to marné. Vydali jsme se směrem, kde jsme tušili Třebůvku. Po jízdě vysokou mokrou trávou jsme se nakonec dostali na téměř skalnatý ostroh a pak sešupem dolů na lesní cestu, po které jsme dojeli do Vranové Lhoty a pak už po silnici domů. Doma jsme byli do oběda a trasu odhaduji tak na 40-50km. Ta hlava vypadala na šití, ale obešlo se to bez něj. Od té doby vozím lékárničku a doporučuji všem helmy.

 

6. ročník, 1999 - Biskupice

Opět se sešel rok s rokem a při odečtu jednoho měsíce jsme se letos již v květnu sešli u Baráku. Letos jel – Vojta s Vlastíkem, Xanda s Poborem, který jel poprve, Prcek s Rybízem a Madla se mnou. Než jsme vyjeli, museli jsme vyřešit několik problémů. Mám pocit, že Pobor přijel s prázdným kolem, takže mu Vlastík poskytl svou duši. A Madlu jsme museli přemluvit, aby s náma jela – zuby.

A0170kx.pngSpolečně jsme vyrazili k udánské hospodě a odtud se startovalo, jako již před několika lety,  směrem k udánským lesům. Zde na spodní příčné cestě byl první záchytný bod. Prcek dotahoval sedlo. Další cesta ubíhala podél Hřebče k poslední zastávce v Nové Vsi. Zde se motal nějakej přiopilej maník a nechápal, co se to děje, že kolem něj projíždějí nadšenci na kolech. A to ještě bylo světlo. Prcek opět dotahoval sedlo. Další etapa končila na vrcholu Hřebče cestou na Dětřichov. Cesta probíhala v pohodě, protože se jelo po silnici, jen kopec se zdál nekonečnej. Po té co Prcek dotáhnul sedlo, se jelo k cíli další trasy. Byl u hostince U Tety. Když jsme na tuto cestu vyrazili, už se setmělo a jízda po červené značce nejdříve vedla po lesní cestě, ale na křižovatce jsme asi nezahnuli správně, protož jsme se najednou objevili na Vysokém poli. Zde jsme se rozhodovali kudy a vybrali jsme cestu , kterou jsme dojeli doprostřed Koclířova. Odtud to bylo k Tetě jen kousek. I přes malou objížďku jsme nebyli poslední. Nevím, zda ze dvojic někdo přijel po červené, ale Vojta s Vlastíkem po malých komplikacích s nohama v klipsnách a bahnité cestě a ztrátě baterky, přijeli po kolejích úzkokolejky do areálu hřebečských dolů. Vrátný, který byl na obchůzce, se na nic neptal a jen šel zavřít psa a nechal je projet. Prcek s Rybízem skončili úplně pod kopcem na cestě, kterou jsme již večer jednou jeli a museli celej Hřebeč šlapat znovu.

U Tety si Madla vzala už asi osmej prášek na bolest zubů a vydali jsme se dále po červené směrem na jih. Cíl byl vrchol cesty Křenov – Pohledy jako před několika lety. Šupajdili jsme si to po pěkné asfaltové cestě, ani jsme si nevšimli, že červená odbočila a zase se vrátila. S červenou se na asfaltku vrátil i Vojta s Vlastíkem. Chvíli jeli s náma, ale ujeli jsme jim. Asfaltka lehce odbočila ze směru a podezřele se začala svažovat dolů. Madle to bylo divné, tak mě ukecala, že se vrátíme – dobře jsme udělali. Po té, co jsme našli odbočku do lesa, jsme za malou chvíli byli v cíly této etapy. Záhy přijel i Vojta s Vlastíkem. A začalo čekání. Vojta i spacák vytáhnul. Asi po hodině přijel od Pohledů Prcek s Rybízem a mluvili něco o Svitavách. ˇXanda s Poborem přijeli také z tohoto směru, ale už si nepamatuju, která dvojice přijela dřív. Pobor až doposud jel v sandálech a ponožkách. Cesta po poli ponožkám moc nepřidala, a tak vzniklo další místo s výskytem radioaktivity, protože ty fusky tady zakopal a dál pokračoval naboso. Směřovali jsme dále k jihu nad Janůvky. Cesta byla krátká, ale rozbitá, a tak Vlastík píchnul. Po dojezdu jsme za svitu baterek lepili. Etapu nad březovské lomy jsme zrušili z důvodu velkého nebezpečí a vyrazili jsme po silnici přes Křenov do Jevíčka. Opět ty teplotní rozdíly – v Křenově kosa, ale do Arnoštováku jsme se zapotili a k Jevíčku se zase ochlazovalo.
 
U kašny v Jevíčku při různých opravách a seřizováních Pobor pronesl onu větu : „Tak my tady celou noc jezdíme jak blbci, abysme ráno ve čtyry byli dvacet kiláků vod baráku.“ A to mělo za následek délku trasy v dalším ročníku. Další cesta směřovala na Biskupice. Cestou jsme se domluvili, že to někde zapíchnem, což ovšem  Pobor neslyšel a jeho mladický elán mu velel – vyraz. Tak vyrazil. Přišli jsme na to až skoro ve spacácích u lesa. ˇXanda za ním vyrazil a než přijeli zpět, tak už asi někdo z nás spal. Ráno – asi v devět – jsme vyrazili k domovu. Cestou jsme přepadli chornickou samošku – doplnili zásoby a za chvíli jsme byli doma.


7. ročník, 2000 - dálková (Rešov)

A0170lx.jpgLoňský ročník byl krátký, jak prohlásil Pobor, a tak jsem již v zimě spřádal plány, jak to trochu prodloužit. Hlídek se tento rok sešlo dosti: Vojta – Madla, Vlastík s kamarádem, ˇXanda – Pobor, Rybíz s Prckem, Čoch - Milhaus a Luďa s Ondrou Jehličím, které jsem doplnil já (Aladin). Jestli dobře počítám, tak je to 13 lidí, což je asi maximum.

První úsek směřoval k vysílači na Dubinu – mnoha účastníky jsem byl proklet. Někdo jel okolo střelnice, někdo přes zahrádky a někdo (Vojta – Madla) to napnul přímo na Hradisko a pak na Dubinu. No kopec to je pěknej – další trasa ale již pokračovala téměř výhradně po silnicích. Druhá část vedla po hlavní silnici k Borušovu a na Svojanov k hranicím okresu nedaleko Rybízovy chaty. Myslím, že nikdo nezabloudil. Pokračovali jsme před brány nechvalně známé věznice Mírov. Silnice, která se neudržuje ani v letě ani v zimě, byla pro naši rychlou jízdu nebezpečná. Volně pohozené kameny se špatně na poslední chvíli objíždí. K branám věznice jsme dorazili asi okolo půlnoci – no moc blízko jsme nešli – já osobně jsem měl dost respekt. Odtud jsme směřovali přes Řepovou do Květína ke kapličce, jelikož jsme jeli stále po silnici a nebylo kde zabloudit, tak kilometry jen naskakovaly. Dále jsme pokračovali směrem na Lukavice, zkřížili jsme hlavní cestu na Zábřeh a po projetí Bohuslavic a Dubicka jsme končili etapu v Polici u kostela. Zde probíhala další večeře a krátký odpočinek.

A0170hx.jpgNásledovala trasa po silnici mezi lesy do Klopiny, dál do Veleboře a Lipinky. Při sjezdu do Nové Hradečné, kde byl konec etapy, stačila chvilka nepozornosti - tu zatáčku jsem fakt málem nepostřehnul - a mohl se projet lesem, což nebylo v tomto ročníku zvykem. Vlastik píchnul a zde se na něm objevily první známky krize – kolo mu lepil jeho kolega a Vlastik spal nebo aspoň to tak vypadalo. Při cestě do Dlouhé Loučky (u Uničova) jsme projížděli Troubelicemi a Šumvaldem. V Šumvaldu zrovna končila nějaká zábava a rozjařené davy nám šly v ústrety, ale mimo jiné i jely – v neosvětlené škodovce.  Nebylo to příjemné, zvláště když na nás zareagovala až na poslední chvíli. Nikdy jsem netušil, že cesta do Loučky může být tak dlouhá. Na konci Dlouhé Loučky jsme na sebe čekali u benzinky, co má tvar hříbku. A čekali jsme dlouho. Pobor s ˇXandou vyráželi na tuto etapu po polňačkách, ale most, co byl na mapě, sebrala povodeň před třemi roky. Takže podél vody hledali přechod a nakonec notně zablácení dorazili. Stále nám ale chyběl Vlastik s kámošem. Zatímco se ostatní za ranního kuropění ukládali pod nedalekým kopcem ku spánku, jeli jsme naproti zbytku. Po chvíli jsme potkali Vlastikova kámoše, ten nám vyřídil vzkaz od Vlastika, že nemáme čekat, jet dál a že ho tam máme nechat napospas vlkům. To jsme samozřejmě neudělali a po pár kilometrech jsme potkali i Vlastíka. Tyčinka Deli mu opravdu bodla, protože ho potkal tzv. hlaďák. Když jsme dorazili k místu spánku, tak ostatní již chrněli a Vlastik oddychoval ještě v sedě a jakmile dolehl, nevěděl o světě.

Ráno jsem vyrazil sám do Mohelnice na jinou akci, ale ještě jsem všem doporučil návštěvu Rešovských vodopádů, kde původně měla končit poslední etapa. Sem také tuším všichni dorazili. Zde se účastníci rozdělili do několika part a různými trasami jeli domů . ˇXanda, Pobor, Luďa a Ondra jeli přes Tvrdkov a tuším, že byli až na Drozdovské Pile. Ostatní jeli zpět přes Uničov a přilehlé hospody. Ještě ve tři odpoledne byli spatřeni na Mohelničáku. Já mám taky příběh z Mohelničáku, kdy jsem si chtěl v půlce dáchnout a jít pěšky, ale předjel jsem dva kola tlačící důchodce a jeden z nich prohodil: „Podívej, mladej, jak mu to šlape.“ Nevěděl sice, co mám za sebou, ale to už nešlo, abych slezl. Vymučil jsem to až nahoru a tam jsem teprve doplnil kalorie a pak už sešupem domů. No, najeli jsme toho dost, i když po silnici. Projeli jsme tři mapy – kousek Svitavska, celé Zábřežsko a kousek Nízkého Jeseníku.  Kilometrů bylo asi 120-140. A Rybízova slečna mi k večeru vyčítavě řekla: „Vy jste mi ho ale zřídil!“ A vo tom to je :-)

Aladin

Pokračování, tedy povídání o dalších ročnících, příště…

 

Komentáře k tomuto článku

Skip Navigation Links.