Hlavní stránka

Jessieho skautský archiv
 

archiv Železného kruhu

TOPlist

Založeno 1. května 2007.

O skautském plesání Na Písku

Skauting má kromě mnoha dalších zcela jistě i rozměr společenský. A je určitě dobré a příjemné si to občas připomenout. Vždyť se nemusíme potkávat pořád jen na táborech, víkendových akcí, závodech a dalších venkovních aktivitách. Občas je fajn vysadit z každodenního celoročního koloběhu, posedět a poveselit se s přáteli, prostě „otočit kormidlem k vodám kulturně-společenským“. Hádám, že i proto byl hladce přijat návrh našich roverů na uspořádání střediskového společenského setkání ve formě plesu pro zvané. Kromě prvoplánové zábavy byla v pozadí i myšlenka na alespoň symbolickou odměnu za celoroční práci vedoucím, rádcům, činovníkům a také „duším spřízněným“, bez jejichž různorodé pomoci a podpory by byla činnost střediska jen těžko představitelná.

A0131ax.gif

Jak už je u našeho mládí tak nějak zvykem, dlouho po vyhlášení akce se jaksi nic nedělo, nebo to tak aspoň z venčí vypadalo. Můžeme se domnívat, že nás organizátoři v čele s Pepou Jílkem – Žiletem nechtěli obtěžovat nepodstatnými detaily a na pozadí horečnatě probíhaly přípravné práce. Žiletův úvodní výrok na střediskové radě 18. prosince (když mu všichni lačnící po informacích doslova „viseli na rtech“) „no já vám toho moc neřeknu...“ ovšem určitě vstoupí do historie :-) Jak se blížil termín akce, zvyšovaly se ovšem otáčky příprav tempem přeukrutným. Už po vánočních svátcích se objevily vstupenky a začal být organizován předprodej. V těchto dnech z nás přímo nezapojených přeci jen trochu opadlo ono napětí, neboť ten, kdo má vstupenku, je už ÚČASTNÍK. Když pak navíc „prosáklo“, že nás účastníků je již dost na to, abychom společně uhradili náklady akce (a tudíž pesimisty očekávaný bankrot byl odvrácen), nezbývalo než s radostí odpočítávat poslední dny od onoho s velkým D.

A0131bx.jpgA0131cx.jpgV sobotu 16. ledna 2010 večer se nás v sále Na Písku nakonec sešla bezmála stovka. Už první dojem byl příznivý – příjemné prostředí rekonstruovaného předsálí, vyšňoření hosté i organizátoři, sympatické Antilopy jako šatnářky. Stoly se obsazovaly více méně generačně, každý si samozřejmě hlededal ty sobě nejbližší. Písek šuměl hovory, v dobře zásobeném baru se objednávalo pití a zvedaly první sklenky. Na podiu se formovala a sezpívávala kapela Medium, jejíž výkon měl (po řekněme rozpačitých začátcích :-) vzestupný trend. Krátce po osmé konferencieři Adis a Kečup ples zahájili a ihned se začalo neformálně plesat. Do prvního tance se obvykle nikomu moc nechce, ale tentokrát se kurážně zvedli Karel s Evou a když se k nim po krátkém sólu přidala „Pánská jízda“, bylo hned na parketu plno a hlavně veselo. Po prvním tanečním bloku přišel na řadu slavnostní ceremoniál předání Medaile Junáka Pardubického kraje přítomnému moravskotřebovskému starostovi RNDr. Josefu Ošťádalovi, načež pan starosta stručně a sympaticky promluvil. A plesalo se dál. Kapela prozíravě zařadila sérii starých, ale osvědčených „fláků“ a nálada na parketu i u stolů byla stale více uvolněnější. Po desáté hodině vystoupila skupina Fortitudo se zajímavou světelnou show a bylo se opravdu na co dívat. Neméně zajímavé bylo později taneční vystoupení ve stylu „seawalk“ (některé z těch pohybů bych osobně dokázal udělat jen jednou :-)

Čas pádil k půlnoci, jak osel splašený. Některé taneční kreace už byly hodně odvážné, došlo i na blbinky typu „vláček“ apod. Komu při přemíře pohybu vyhládlo, mohl si dát gulášek nebo řízeček v dobře fungujícím občerstvení zabezpečovaném VOLAREZOU. A tak nějak najednou byla půlnoc. Kapela dohrála a bylo přikročeno k losování tomboly. Více než třicet cen postupně za obvyklého halasu a tartasu nalezlo své nové majitele. Poté přišel čas na reprodukovanou hudbu, konkrétně na retro-sérii Kuby a Honzy alias Radia DWD. Na parketu už kralovalo mládí a slabší povahy (včetně nás asi ve 2 hodiny) začaly postupně odpadávat. Ale nakonec všeho s mírou, ne? Doneslo se mi, že „zavíračka“ byla někdy okolo třetí.

A0131dx.jpgHodnotilo se hned na akci i ve dnech následujících a jsem rád, že mohu napsat, že v naprosto převažující míře kladně. Akce splnila svůj účel, dobře jsme se pobavili a bylo nám Na Písku fajn. Jistě nějaké drobné „mušky“ se najdou vždycky. Odposlechnuto bylo např.: stoly v sále mohly být řízenějším prodejem vstupenek víc zaplněné (na úkor předsálí), kapela mohla hrát aspoň o hodinu déle, účastníci mohli přinášet ceny do tomboly, aby jich bylo víc, pauzy mohly být kratší a program tak plynulejší apod.). Prosím to není žádná kritika, všichni to mysleli jako námět na vylepšení „pro příště“, neboť všichni doufají, že ono příště bude a že by se skautský ples v našem městě mohl stát pěknou tradicí. Organizátorům, Žiletovi i všem zainteresovaným roverům a rangers, patří naše velké DÍKY za to, že se do akce vůbec pustili a nakonec ji i s přehledem zvládli. V sobotu večer vlál prapor (nebo chcete-li laťka byla) hodně vysoko ;-)

Jessie

Fotografie z akce: Demi,   Sekáč,   Indy (jméno: roveri, heslo: roveri)

Článek o udělení vyznamenání panu starostovi uveřejněný v Moravskotřebovském zpravodaji č. 1/2010, str. 3

Související články: Bonton večírek č. 1,   StarDance aneb Když skauti tančí ,   Bonton večírek č. 2   Třeskan-párty 1997 (Třeskan č. 58, str. 6-9)

 

Mikrointerview s Madlou z Ameriky

A0131ex.jpgKromě pana starosty, bratra Johana, náčelníka Darziho a dalších celebrit ozdobila svou přítomností prestiž našeho plesu také Madla Bazalová. Madla je snad v okruhu čtenářů Jessieho stránek dostatečně známá z mnohaletého působení v našem středisku, snad jen pro ty nejmladší, příp. externisty podotýkám, že ji studia a nyní  vědecká práce „zavály“ až za oceán, do Kanady a USA, kde žije už pět let. Ve staré vlasti i na našem plese se „jen tak mihla“, proto pokládám za velký úspěch, že mohu našim čtenářům přinést jako jediný exkluzivní mikrorozhovor s ní. Předpona „mikro“ je zde zcela na místě, neboť vše se odehrálo v časové tísni (dělejte seriózní rozhovor, když kolem vás nervózně podupává hned několik kamarádů, kteří chtějí Madlu pozvat na tanec, na sklenku apod. :-)

Máš se? Mám.

Jsi pořád tam? Jsem. (Stanford, Kalifornie, USA – pozn. redakce)

Budeš tam už napořád? Budu, ale asi se vrátím zpět do Kanady, asi do Toronta.

V práci se ti daří? Daří, šéf je nadšen, dostala jsem od něj několikastránkové kladné hodnocení (což je v Americe docela výjimečné)

Co tvoje vyhlášené stránky? Nestíhám, a tak je zanedbávám. Ale čtu tvoje :-)

Na ty roky v cizině mluvíš normálně pěkně česky... (zde mi bylo obšírně vysvětleno, že Madla není Ivan Lendl a že kdo chce a snaží se, mluví bez přízvuku i po mnoha letech)

A teď zásadní dotaz – bude to našinec nebo nějaký John?  John (bez zaváhání!)

Jak se jmenuje John?  Viyasan (tak to mi muselo býti hláskováno ;-)

A kdy to bude? Možná už v létě. (Z toho je patrné, že Madla je pro naši věc patrně ztracena. Možná by třeba časem mohla za oceánem zřídit menší kvíčalovskou filiálku?! A jak znám Madlu, je schopná nasměrovat správným směrem a zpět ke správným kořenům vrátit celou tamní skautskou organizaci ;-)

Proč nejíš? Náhodou já jím (od pohledu nevypadalo příliš věrohodně – pozn. red.). Viyasan má rád masitá kořeněná jídla, a tak mu často vařím třeba rýži s masem.

No dobře, ale proč tedy potom nejíš s ním?  Smích.

Co jsi při návštěvě domoviny všechno stihla? Odpřednášet pět přednášek v angličtině na ČVUT v Praze, návštěvu rodiny, pár přátel...

Tak příští rok ve stejnou dobu? Pokud to půjde, tak hrozně ráda.

Děkuji za rozhovor. (No jo porád, tak už je vaše, plantážníci...) 

Pozn.: Vzhledem k tomu, že rozhovor se udál bez diktafonu a u baru, nemusí být citace zcela přesná. Mám prý ale Madlinu plnou důvěru. Doufám, že mi to vydrží ;-)